Rozhovor s Odonem

Prolog.

Liberec podzim 2009. Park nad Rokáčem.
 Mezi stromy, barvícími se do zlata se třepotá několik lajn. Pár mlaďochů trikuje , další nesměle zkouší  první krůčky. George s Kajochem vybalují z báglů matroš na longlajnu. Jakýsi důchodce přináší krabici jablek, hrušek a švestek a nabízí je slacklajnovým zelenáčům:"Berte si jsou z mojí zahrady". Pak  sám  nastupuje na jednu z kratších lajn. Lajna se brání, nejde to na poprvé, důchodce sundavá propocenou košili. Mládež užasle civí na vypracované tělo seniora. Ještě pár pokusů, lajna pouští. Stařík udýchán, ale spokojen obléká košili a s úsměvem odchází...

   Odon.
                                  
Tak takhle nějak vypadalo jedno z našich prvních setkání. Pamatuješ? Já si živě vzpomínám na to, jak mě dostalo, že si se vláčel přes celej Liberec s bednou ovoce...

No já jsem jen nevěděl jak zužitkovat padající ovoce (každé plýtvaní čímkoli mi připadá jako svatokrádež). A nevláčel jsem se s bednou ovoce přes celé město, nesl jsem to jen dole od bunkru, nebo co to tam je. No a potom to měla taky  bejt jakási úplata těm klukům a holkám, co tam měli natažený lajny, abych ji nemusel nosit a natahovat já.

Jinak samozřejmě jsem mezi tím mládím rád i když většině toho o čem mluví a oč se zajímají stejně nerozumím, ale protože sleduju celkem pravidelně vaší internetovou scénu, leccos  už začínám chápat (třeba ty opratě).

A jak se vůbec stalo, že jsi začal chodit po lajně?

Začátkem února 2009, v době, kdy mimo denních pravidelných starostí o kostřičku a občasného lyžování jaksi podvědomě hledám ještě nějaký doplněk abych zabránil „sračkovatění“  mozku , rozhodl jsem se , že se začnu učit žonglovat s míčky, což jsem nikdy neuměl, ale věřil jsem v možnost se to naučit. Zavedl jsem papír,kde jsem začal zaznamenávat čas který tomu věnuju a případné pokroky (dodnes ten papír vedle zkušebních míčků zatím leží), ale právě v ten moment došel majl od Míry, kde mě mimo jiné  napsal i o lajně a přidal i adresu na webovky, co jste spolu založili. Začal jsem uvažovat, že bych se to taky mohl začít učit. Učit, znamená se o to pokoušet a ovšem kontrolovat dosažené výsledky a tak jsem postupně sháněl další informace.

Záhy  jsem zjistil, že někde v Liberci se v nějakém parku příznivci tohoto sportu scházejí .Tam jsem (jak koukám do diáře) 22. dubna  2009, potkal jistého Kajocha, kterého jsem pochopitelně z webu znal.

Jo vzpomínám si, že než jsme se poprvé osobně v Liberci potkali, tak mě o Tobě Kajoch referoval....

Kajoch byl pro mě překvapivě velmi vstřícný a komunikativní, prostě zase jednou někdo zajímavej, od kterýho se můžu něco naučit (a hlavně kdo za to školení ode mne nic nechce – pro korunu jak se říká, bych si nechal vrtat koleno – a nestydím se za to). Pochopitelně jsem se na lajně neudržel ani deset vteřin, ale jak koukám do diáře, hned druhý den jsem si od bývalého zetě půjčil vrtačku s příklepem a zřejmě jsem začal montovat lajnu v bytě v místnosti, kde občas spím.

Takže chceš říct, že jsi si  den poté, co jsi poprvé na vlastní kůži vyzkoušel lajnu, navrtal kotvy do obýváku v paneláku?

No už je to tak. Navrtání panelu mělo problém jen v tom, že jsem neměl příklepovku. Po jejím zapůjčení to byla práce na několik málo minut a to jsem to zbytečně jistil. Na  straně poblíž dveří jsem panel provrtal celý, s tím  že to, co dám dovnitř, na druhý straně zajistím (bylo to zbytečný) a na straně pod oknem jsem navrtal dvě trochu šikmý díry v domnění, že to co v nich upevním, propojím a na to teprve zavěsím hák lajny (opět zbytečný, ale vystrašili mě v jednom obchodě, kde mi ukazovali jak je to jejich upínadlo  pevný, že vytrhlo kus panelu). Lajna je upevněná jen nízko, akorát  že se pod ní dá umístit židle a tím se dá vlastně i trochu dopnout.

Takže máš v obýváku permanentně nataženou lajnu, dost dobrý!  Není ale na chození krátká?

Abych ti přiblížil to bytový cvičení. Chodím – tedy ne chodím, pohybuju se,  jen asi  na jednom metru a to ne v prostředku a měřím si při tom čas. Zatím co vy všichni lajneři řešíte problém metrů a výšek, já si řeším svůj problém času. Každou desetiminutovku na lajně označuje jedna čárka, kterou zaznamenám na papír, abych měl nějakou evidenci a z těch desetiminutovek je pak spočten měsíční výkon a ten je velice pohyblivý.

 Ten závisí hlavně na tom, kolik mám na to času, takže ke konci října jsem měl na lajně odcvičeno od dubna 2009 (za 18 měsíců) přesně 91 hodin – tj. 5 460 minut. Jsou období, kdy mám odcvičeno málo, jako třeba v prosinci, kdy mě bolely tak kyčle, že jsem mohl stát na lajně jen na jedné noze (i v té době jsem ráno ale běhal nahoru k lesu,  ten běh připomínal spíš útěk postřelený koroptve). Ještě jsem dělával měsíčně různý testy a zaznamenával jejich výsledky. Např. kolik vydržím za deset minut na bytový lajně nejdýl vteřin a kolik vteřin vydržím na ní bez pomoci rukou (říkáte tomu vagabund). Vagabunda jsem zatím vynechal – moc to nepokračovalo a teď jen zaznamenávám, kolikrát za těch deset minut musím z lajny sestoupit a zatím to bylo pořád alespoň jednou.  Až do dnes! Počtvrtý jsem tento měsíc (listopad 2010) dal ranní bytovou lajnu a ono se mi to povedlo!(První číslo je den, druhý číslo je počet sestupů – spadnutí -za desetiminutovku  :  2/1,  7/5,  17/4,  19/0 !!!) Prostě jsem po deseti minutách SESTOUPIL !!!

To bylo poprvé, co jsi  na lajně vydržel celejch deset minut bez pádu?

Poprvé a asi nadlouho naposled. Od těch dob jsem už udělal dalších pět desetiminutovek, ale výsledky jsou žalostný (svádím to na nesoustavnost).

No a co venku?

Když je čas a počasí, tak si natáhnu dole za barákem mezi volejbalovýma sloupkama lajnu a nařídím budíka na 30 minut. Za tu dobu se mi zatím nepodařilo přejít celou lajnu víc než 12 x. Na chalupě si zase dávám desetiminutovky na osmnáctce, ??? máš doufám na mysli lajnu…no jasně! Tu se mi nepodařilo přejít (bez sestupu) víc než 6x. To jsou zatím mé limity, na kterých dál míním pracovat a dokonce mám i představy na další léta.

Tak například zřízení asi pětapadesátky, ale natažený jen lehce nad jistou prohlubní, takže by se chodilo celou dobu nízko nad zemí, tak do jednoho metru a napínání takový lajny by neměl bejt problém. K těm účelům už jsem i zlikvidoval části živých plotů a pokusil jsem se i prořezat velikánský vrby, na kterých bych případně chtěl NĚKDY vyzkoušet takový cvičný midlajny, kde by byl snadný přístup po žebříku a pokusy o přechod by mohly bejt doprovázený opratěma (nebo jak tomu říkáte). Tohle všechno už jsem konzultoval s  Kajochem, kterej si už dokonce jednou v létě na mě našel čas a na chalupě v Křižanech mě navštívil.

Ty seš fakt neskutečnej! Provtáš obývák, pořežeš živej plot a na ořezanejch a předpokládám dutejch vrbách, chceš tahat midlajnu!  Kde bereš tu energii?

   Mně spíš připadá, že mi čas proteče rukama a nestačím ani část toho co bych EŠTĚ udělat chtěl. (A ty vrby, ač jsou opravdu hodně dutý, by to měly po patřičnym jištění ocelovým lankem vydržet.)

 Apropos, z toho co o Tobě Míra říkal kdysi, když jsi mu dělal parťáka na uranu, mi utkvěla jedna věta, či Tvoje krédo: „Chci tu bejt do sta let“. Tak Ti mě napadá kolik let ti do tý stovky zbývá?

Už jen  necelých šestadvacet let, což tak odhadem znamená, že za tři roky to tak bude polovina tvýho  dožitýho věku (tak nějak, nechce se mi to počítat) – Jestli se teda toho dožijeme.

MOC  BYCH  CHTĚL.

No tak to já taky, ale ovšem aspoň v takový kondici jako Ty!

Dík za uznání.

Nechceš ještě něco vzkázat mlaďochům?

Pokud Tě můžu taky počítat mezi mlaďochy, tak všem vám vzkazuju: Děláte to dobře, všechny obdivuju, se zájmem sleduju všechny pokusy, výsledky, rekordy a samozřejmě mě zajímá i jak se celá vaše komunita bude proměňovat v čase.  

Díky za rozhovor  a ať Ti to šlape nejen na lajně!

A aby to nebylo málo, Odona přiblížil i Míra:

Odona jsem poprvé viděl někdy v létě 1987, kdy jsem čerstvě po závěrečkách  s partou dalších mladejch vyjukanců nastoupil povinně do vopravdový práce v Hamru na Jezeře.

Čekali jsme  ráno v zatuchlý chanosce plný cvrčků na to co příjde, sebevědomí jak na první highline a  do toho vtrhnul sebejistým krokem chlápek v "bekovce" s tváří vesternovýho klaďase a poudá:"Nazdar kluci, nevim proč mi naši dali tak pitomý jméno, menuju se Odon, můžete mi tykat".

Tím roztály počáteční ledy, ale teprve postupem času jsme horko těžko zjišťovali vo koho de. Už tehdy asi dávno po padesátce, ruce jak Pepek námořník, sečtělej a nevtíravej a hlavně přímej.  Vaříval v kanclu klíh z kostí na vázání knížek, s pozitivním úsměvem nás tepával ať v práci nespíme, ať si radši něco čtem nebo se učíme, v lese vždy stranou poslouchal prťavý rádio, začtenej v novinách, ochotnej ve vaťáku a filcákách degradovat naše sebevědomí tím, že skočil na větev a dal si 10 shybů, lyžuje jen na slalomáku, fotograf, verichovec, bejvalej rejža a povzbuzoval slovama: "Poďte hoši máknem, ať si eště stihnem vopalovat zadky", což skutečně praktikoval.

Jeho identita se odkryla naplno až jednou, po hádce o Palacha, kdy "neunes" tvrzení, že "Žádnej ideál nestojí za to, aby se kvůli tomu člověk upálil".

Tehdy jsme ho asi poprvé a naposled viděli fakt ročílenýho a došlo nám, že to malý rádijko v lese dennodeně vyhrává Hlas Ameriky nebo "Svobodku" a noviny nejsou Rudý právo, klihem asi váže nějaký samizdaty, a co von tady "vyhozenej rejža" vlastně na Uranu dělá.

 Znám Odona už přes 20let a je fakt pořád stejnej, vitální, upřímnej, inspirativní -charismatickej. Zkuste se s ním dát někdy do řeči, uvidíte, uslyšíte.

Myslím, že pokud nás všechny nezahubí přebytek proudu ze solárních elektráren, tak se Odon tý "100" dočká a přeju mu i "100" lajnovou.

Tož Odone dík za inspiraci a Keep Balance na lajně i v životě. 

Míra.