Tak jsme si v sobotu 10. července, po noční šichtě na Kosti, odskočili na Drábky.
Ta šichta spočívala v chůzi po hajalajně natažený nad nádvořím na hradu Kost jako součást nočních prohlídek. Takže se chodili v noci a za umělýho, halogenovýho osvitu. Kdo nezažil, neuvěří, jakej to je rozdíl od chůze ve dne. No nic, konec keců o práci.
Lajnu jsme napnuli mezi Lvíčkem a Sokolem.
Než k tomu ale došlo, bylo třeba zdolat oba vrcholy. Na Lvíčka přeskočil Peeto a my s Romanem, jsme se vydali zdolat Údolní stěnu na Sokola.
Vybaven třema expreskama a třema smycema nastoupil jsem neohroženě ve stínu borovic koutkem, potom stěnkou, dobyl první kruh a dobral jsem Romana. Jednak z nostalgie, jako vzpomínku na starý dobrý časy, kdy se u kruhů dobíralo a pak taky proto, že mi došel matroš.
Další cesta vedla vzhůru na balkón, smyce kolem břízky a pak položeným ošlapaným sokolíkem . Až na konec sokolíka to šlo. Pak jsem se zasek a chytil psycho že slítnu. Tlama by to byla teda celkem luxusní, jelikož jsem nepředpokládal, že bych moh v šestkovým terénu uletět, tak jsem vynechal jeden tutovej uzel. Na pokraji psychchickýho zhroucení jsem se sklepal na balkón, namontoval uzel, dlouho rozdejchával a pak, krok za krokem, neustále se ujišťujíc, že se můžu kdykoli vrátit, jsem se jal stoupat na konec sokolíka. Pak traverzem do leva k tutovýmu hrotu, smyce a konečně cvaknul kruh, poslední karáblí co mi zbyla. Potom jsem opět dobral Romana a pak už téměř na pohodu po hodině a půl konečně stanul na vrcholu.
Pak už šlo všechno, ráz na ráz. Vytáhnout tu trochu matroše co je za potřebí k montáži- není toho moc , zvlášť když řeknu Peetovi: "Nic neber, všechno mám" asi příště zpororní a nějakej ten banán, šekl a smyci navíc zřejmě přibalí.
Každopádně, montáž na Sololovi je celkem snadná. Omotat borovici, back-up dojistit za slaňák a lajnu i s back-upem přicvaknout k dobíráku. Dodře ochránit bandáží a je to.
Na Lvíčkovi jsme použili dva čtyřmetrový spamsety na obhození bloku- tutovka.
Pro snadnější a bezpečnější přístup z masívu na vrchol Lvíčka, jsme si natáhli lano.
Jako první nastoupil Peeto a poslat to tam, stejně jako po něm Roman OS FM.
Já dal dva lajnolapy a šel jsem se posilnit- rozuměj najíst- a poležet ve stínu, páč na mě nějak dolehla únava po tý Kostní noční šichtě. Hodinová siestička se ukázala bejt vhodnou volbou a tak jsem to tam po ní poslal fullmenem.
Nakonec přišla na řadu Mirka.
Po několika rozkoukavacích pokusech a následných konzultacích a rozborech chyb s rodiči, zdolala i ona tuhle nádhernou lajnu 27 metrů dlouhou!
K její smůle ovšem jenom směrem na Sokola. Tou smůlou nemám ani tak na mysli styl one way- co by za něj mnozí-hé- dali. Ovšem v ruce jí tak zůstal Černej Pert v podobě destinace na který se nacházela. Bez vody v horku, kdy teplota dosahovala 34 stupňů ve stínu (kde ho ovšem vzít) jí připadl čestnej úkol, lajnu pobalit a slanit dolů.
Suma sumárum- Lajnu jsme pojmenovali : Vypálený chodidla. Stát na skále na boso se vážně nedalo!
Dýlku jsem změřili pásmem od bloku na Lvíčkovi po dobírák na Sokolovi- 27 metrů.
Vejšku jsme podle slanění odhadli na 25 metrů a to asi bude sedět.
Lajna je to nádherná, expozice suprová. Jenom na zdolání Sokola je třeba trochu zkušeností s lezením na písku. Je to sice jenom za VI, ale překližka to není! Jo a bacha na zákaz lezení na písku po dešti!
Haj haj!
kolouch.
