Pár postřehů z Kosti.

Po právě proběhlém festivalu na Kosti mi to prostě nedá a dělím se o slack postřehy.

Byla jsem na Kosti poprvé, takže třeba je to na hradě takhle vždycky a já objevuju Ameriku, ale já jsem po týhle akci prostě úplně dojatá, jaký mám kolem sebe lidi a v čem žiju. A nějak víc než jindy a nejsem myslím sama.

Napadají mě nesouvislé krátké momenty jako: Za tři dny není u žádné z lajn jediný kus odpadku. Celý festival mám na batohu v místnosti, kde žije sto lidí, položenou peněženku a je mi to úplně jedno. Neznámí lidé mě upřímně objímaj a líbaj (říkejte tomu skrytý klučičí záměry, ale myslím, že to tak či tak vyžaduje otevřenost a vřelost a to dneska abys pohledal).

 Organizátoři nepruděj a nedělaj se důležitý (to bys jinde taky pohledal). Všichni tříděj odpad a dokonce docela správně. Každej se usmívá, i když zrovna nepřešel highlinu, je unavenej a vlastně třeba na vrcholu svýho mentálního i fyzickýho výdeje sil. Všechny zajímá především bezpečnost a nehrajou si na reckless free cool týpky a nehoněj si triko nezodpovědnejma kravinama.

V neděli už mi nezbývá nic na snídani, tak prostě dostanu namazanej chleba odvedle (díky, Ondro). Kolem večerního ohně neustále putují dobroty všeho druhu (nehledě na jejich povahu je musel někdo přivézt, připravit a rozdat).

V neděli ráno Káťa vyleze z úplně ledový sprchy a je upřímně vděčná, že se vůbec mohla umýt. Myslím si, že by tohle člověk neměl považovat za samozřejmost, ale rozhlídnout se občas kolem sebe na vztahy ve společnosti a uvědomit si, jak jedinečný hodnoty tahle komunita tvoří a že to stojí a padá s každým v ní.

Služebně starší podporujou a vítaj nováčky, maj o ně zájem a vedou je a slack duch tak sílí, místo aby se tříštil. Zní to jako klišé, ale nedá mi to ho nevyslovit, protože jsem prostě z toho pozitivně užaslá. Ale už konec a díky za boží tři dny a příště čau! 

Foto: Kačka a Honzís 

Kačka